Vývoj hradeckého sídla

Za Pánů z Hradce

Jindřichově hradu předcházelo slovanské hradiště, doložené už v 10. století. Společně s Landštejnem vzniklo v pomezním hvozdu podél staré obchodní stezky do Rakous, při vodní nádrži později zvané Vajgar (z německého Weiher, tedy rybník), nejstarší známé přehradní nádrži v Čechách, jež byla vytvořena umělým přehrazením toku Hamerského potoka už v polovině 10. století v souvislosti se zvýšením obranyschopnosti opevnění hradiště i ochraně rozptýleného osídlení v jeho předhradí.

Toto hradiště pravděpodobně patřilo do tzv. přemyslovské hradské soustavy, tedy souboru správních, obranných, královské moci podléhajících opevněných bodů podél hranic Českých zemí. Na takováto hradiště (později hrady) byli dosazováni Přemyslovcům loajální správcové, v našem případě Vítkovci, kteří postupně získali hrady do své držby. Není jisté, jestli hradecké zboží dostal Vítek z Prčice a udělil ho svému synu, jak to vypráví legenda, nebo ho získal až Jindřich Vítkovec. Každopádně v roce 1220 se už Jindřich psal „z Nového hradu“, tedy měl Hradec ve své držbě.

Na konci 12. či počátku 13. století započala přestavba hradiště na hrad. Nejstarší zachovanou částí hradního areálu je bergfrit, okrouhlá obranná věž, jež sloužila jako poslední útočiště panstva při dobývání hradu, a do níž se vstupovalo z úrovně třetího patra. Vedle ní byl na jižní straně vystavěn románsko – gotický trojpodlažní obytný palác, který měl v každém podlaží čtyři místnosti. Poté byly posíleny a vystavěny mohutné hradby, které kopírovaly trojúhelníkovitou dispozici skalního terénu, a k nimž byly přistavěny další budovy. Palác byl několikrát upravován, nejvýrazněji rozšířen v polovině 14. století o další obytné místnosti směrem do nádvoří, a poté na přelomu 15. a 16. století do současné podoby. Zároveň v této době vznikla druhá palácová budova s velkými sály a nákladnou výmalbou na místě dnešního Španělského křídla a také  tzv. Červená věž, v níž je dodnes zachována černá kuchyně. Páni z Hradce patřili k nejvýznamnějším českým rodům a často zastávali nejvyšší funkce na královském dvoře. Svůj hrad v dědičné držbě postupně přeměnili na náročně řešený opevněný hradní komplex, který nebyl nikdy dobyt.  

Během 16. století, zejména v jeho druhé polovině za posledních Pánů z Hradce, bylo hradní jádro s románsko-gotickým palácem, bergfritem a Červenou věží obklopeno rozlehlými renesančními budovami, které postupně pohltily většinu středověkých hradeb, hradní příkopy byly zasypány a z předhradí vznikla další dvě nádvoří s hospodářskými budovami, konírnami, jízdárnou a míčovnou. V podzámčí byl vybudován panský mlýn i pivovar. Přestavbu podle italských vzorů měli na starosti italští stavitelé a řemeslníci, z nichž nejznámějším je asi Baltazar Maggi. Na hlavním, resp. třetím nádvoří bylo postaveno Adamovo stavení, protější pozdně gotický palác pohltilo Španělské křídlo a budovy propojily arkády. Starý palác dostal renesanční fasádu, stejně jako bergfrit. Posledním počinem italských mistrů byl kruhový hudební pavilon Rondel, který byl postaven na základu vnějších hradeb v nově vzniklé zahradě a spojen s Adamovým stavením krytou arkádou. Tato velkorysá renesanční přestavba v podstatě zakončila hlavní stavební vývoj objektu, neboť další stavební úpravy měly už jen dílčí charakter.

 

Za Slavatů z Chlumu a Košumberka

V roce 1602 vymřeli Páni z Hradce po meči a majitelkou rozsáhlého panství se stala poslední členka rodu pánů z Hradce, Lucie Otýlie z Hradce, provdaná za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Jak již bylo řečeno, hradecké sídlo nezaznamenalo žádné výraznější úpravy. Během slavatovské éry, jež netrvala ani století, byla upravována hlavně zahrada s Rondelem. Rovněž byly provedeny vnitřní úpravy, např. ve Španělském křídle byl vytvořen divadelní sál. Zmínka o něm se datuje do roku 1653, a jedná se o nejstarší zmínku o speciálním zámeckém prostoru určeném pro divadelní představení v Čechách. Slavatové vládli jindřichohradeckému panství necelé století, načež je potkal stejný osud jako pány z Hradce, vymřeli po meči, a slavatovský majetek se roku 1693 rozdělil pěti dědičkám.  

 

Za Černínů z Chudenic

S Marií Josefou Slavatovou přešlo vlastnictví Jindřichova Hradce na rod Černínů. Černínové stejně jako jejich předchůdci vykonávali důležité funkce u dvora, což na jejich sídla opět kladlo vysoké nároky, a proto začali areál upravovat. Na počátku 18. století byla dle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky v barokním duchu upravena kaple, renovací prošly i vnitřní zámecké prostory, či divadelní sál ve Španělském křídle podle plánů známého architekta G. P. Gaspariho.

V roce 1773 však nečekaně přišel rozsáhlý osmidenní požár, který zničil nejen část města, ale i velkou část renesančních zámeckých interiérů. Španělské křídlo téměř kompletně vyhořelo, a to včetně zmiňovaného divadla a jeho vybavení. Od té doby bylo jen provizorně zastřešeno. Požáru neušel ani starý gotický palác, který přišel o střechu a nejvyšší patro. Černínové Hradec přestali využívat, raději se uchylovali na nedaleký lovecký zámeček na Jemčině a hradecký areál sloužil nadále především jako hospodářské středisko, takže např. v Rondelu byl sklad dřeva, zvěřiny a nakonec i kozí chlívek, z velkých arkád byly vytvořeny stáje, z gotického paláce byty úředníků, atp.

Až 19. století a jeho vzmáhající se zájem o historii přineslo změnu zosobněnou Karlem Evženem Černínem a jeho nástupci. V polovině 19. století byl do částečně upravených hradních prostor převezen černínský rodový archiv, který se stal základem zdejší pobočky Státního oblastního archivu Třeboň, do současnosti sídlící na druhém zámeckém nádvoří. V roce 1899 byla zrestaurována Svatojiřská legenda z roku 1338, jež byla objevena hrabětem Černínem v první polovině 19. století. Mezi léty 1906 až 1925 pak  realizoval částečné opravy a úpravy známý vídeňský architekt Humbert Walcher z Moltheimu, a to především v renesančních staveních a gotickém paláci, který znovu zastřešil v letech 1908 až 1912. Postupná obnova byla z finančních důvodů zastavena ve 20. letech. Černínům, kteří areál už od první dekády 20. století částečně zpřístupnili veřejnosti, patřil zámek až do r. 1945, kdy byl na základě dekretu prezidenta republiky č.5/1945 zkonfiskován. Z toho vyplývá zajímavá skutečnost, že na rozdíl od většiny ostatních šlechtických rezidencí nebyl Hradec nikdy prodán, nýbrž byl vždy děděn z jednoho rodu na druhý.  

Pod taktovkou státu

Areál hradu a zámku byl v roce 1946 opět zpřístupněn veřejnosti, ale jeho stav se i přes dílčí opravy neustále zhoršoval, některé budovy dokonce hrozily zřícením. V roce 1976 proto byla zahájena generální rekonstrukce, která s přestávkami trvala až do roku 1993, kdy byl komplex opět zpřístupněn veřejnosti. Tato rekonstrukce se netýkala jen vnitřních prostor, zasáhla i do zevnějšku zámku – postupně byly obnoveny fasády, upraveny některé stavební prvky v obvodovém zdivu, ale také např. zbourán domek u rybníka, do té doby nedílná součást všech pohledů na areál přes Malý Vajgar. Poslední změnu vnějšího vzhledu objekt prodělal v mezi léty 2012 až 2019, kdy byly obnoveny fasády Rondelu a přilehlých arkád.