Inspirace Švédovy dosavadní tvorby především přírodou, představující se člověku jako krajina, je zřetelná. Švédovi je krajina, v níž v počátcích jeho samostatné tvorby hrála důležitou roli figura, především určující mocí proudícího života. Nevyjevuje se mu tedy jako provždy daný statický fakt, ale objevuje se jedině jako dynamický vztah v souhře i opozici, jako rozhovor člověka a všeho stvořeného. A to i v případě, kdy přítomnost figury není již v dalších proměnách Švédovy tvorby explicitní. Jeho obrazy, a tady myslím i na kresby a někdy i rozměrné v prostoru levitující barevné objekty z drátu a papíru, jsou nadále energetickými poli, časovými úseky cesty, na níž se umělec malbou dotýká nikdy neukončené proměnné promluvy moci přírody, tedy univerza. Na Švédových obrazech je zřetelné, jak malířovo gesto na plátně nebuduje žádné definitivní tvrzení, ale pouze jako by hledalo zněním barvy, vervností, nebo naopak váhavostí tahu štětce pohyb silových polí tušených mohutností, naslouchalo moci, která vždy člověka přesahuje.
Tomáš Švéda ani nemůže malbou zadržet konečný tvar čehokoliv, protože vědomě nezaujímá jediné postavení „před modelem“, z něhož pak vzejde perspektivní pohled na věci rozmístěné ve třech rozměrech prostoru známý od novověku. Jeho místo pozorovatele je mnohočetné, vidí jako ten, kdo se ocitá ve středu, obklopen světem, prostorem, časem. Stojí vždy tam, kde se vše proměňuje, kde energie těká a mění své viditelné podoby, aby mohl poodhalovat řeč světa, tušení smyslu. Situace člověka, který je vždy uprostřed události prostoru tak může dobře charakterizovat celou dosavadní Švédovu tvorbu, kde každý nový krok na cestě obrazového vynášení smyslu zároveň poodkrývá významové roviny kroků minulých.
Světlo jako barva je hlavním stavebním prvkem obrazů Tomáše Švédy. Poslední čas to podtrhuje novými kresbami a obrazy vznikajícími především po přenesení umělcova atelieru do jižních Čech. Jako malíř tu uviděl barvu zcela znova, ještě demonstrativněji nesenou světlem, znásobenou chvěním vysokého nebe na hladině vody.
Beránkova tvorba se neodvíjí po lineárně vedené dráze od jakéhosi tradičně pojatého sochařství pracujícího s figurou, k sochařství nekonvenčnímu kdesi na pomezí landartu, konceptu a instalace. Taková idea formálního vývoje k němu nepatří. Ukazuje se, že se Beránek nezajímá o formální integritu díla, ale o jeho integritu duchovní. Rozsáhlou tvorbou dává najevo, že umění je pro něj především duchovním zápolením člověka o sebe samého. V tom zápolení pak nemá formová předpojatost místo. Umělec musí mít k dispozici cokoliv, co mu dovolí vyslovení. A tak Beránek putuje prostorem umění a všechny možnosti jsou stále s ním.
Ivan Neumann (kráceno)